na Blog.cz

Zdravím Vás všechny, co tu ještě občas jste.. (tím "občas" myslím víckrát, než já).

Frekvence článků se nám pomalu mění na jeden za měsíc, začíná to býti čím dál víc úsměvné. A jelikož jsem tu měsíc nebyla, rozhodla jsem se Vám přiblížit pár "velice vážných" situací, které se v mém divnoblbském životě odehrálo.

To, že naše škola kandiduje na okamžité (a nekontrolovatelné) vzplanutí ohněm snad už říkat nemusím. O téhle barňabizně se tu mluvilo dost. A o strašidlech, kteři v tom domě hrůzy "učí" (a nebylo by od věci některým z nich prostřelit mozeček) taktéž.

Vzhledem k tomu, že už si moje kebule zase nic nepamatuje, začnu tam, kde moje paměť ještě jakž takž sahá.

Takže pokud chcete číst "trošku delší článek", najdete jej pod pérexem.

Zdravím vás všechny, takhle pěkně po ránu...ve dvě v noci. Asi se stane zvykem, že budu mít každý měsíc napsaný jen jeden článek. V březnu jsem napsala jen jeden, tak proč ne v dubnu?

Ne, dělám si srandu. Minimálně sem hodím druhou část rozhovoru s Madrakem, taky Song Challenge a asi něco navíc. Ale nebudu nic slibovat, protože se to těžko dodržuje, vzhledem k tomu, kolik toho mám do konce školního roku zvládnout.

Ale teď už k nadpisu.

Asi si říkáte, proč paní Tobiasie Sammetová. Povím vám, jak to s ní je.

Před dvěma týdny jsem měla kreslit výkresy do ESK (Estetika a kompozice), jelikož jsem dostala v prvním pololetí N (neklasifikováno - to mám skoro pořád a všude, takže se nedivte, je to proto, že tu školu prostě nesnáším, tudíž zdrhnu vždycky, když je trochu příležitost). Samozřejmě nejsem mašina na kreslení, vůbec se mi nechtělo, navíc ty studie, co učitelka požadovala, byly tak trochu na hlavu. Tak jsem si sedla a kreslila jsem něco úplně jiného, než nějaké studie do ESK, přesněji řečeno - kreslila jsem Tobiho. A bylo mi fuk, že se ty výkresy mají odevzdávat další den, jinak budu mít problém.

Aspoň jsem se teda pokoušela nakreslit ho, když už nic. Nebrala jsem si žádnou fotku jako předlohu, vlastně jo, ale jen tak, jak jsem si ji pamatovala, neměla jsem ji totiž vytisklou, ani jsem neměla zapnutý počítač.

Poprvé to vypadalo šíleně, tak jsem otočila výkres a zkusila si tu fotku vybavit znovu. A kupodivu, nevypadalo to zle, akorát Tobi vypadal víc jako ženská, než jako mužský. Což je docela k údivu, jelikož já ženský kreslit neumím a asi se to ani nikdy nenaučím. Měla jsem sto chutí tu skicu roztrhat, ale něco mi říkalo, ať to nechám být a dokreslím to jindy. Tak jsem Tobince udělila milost a šla spát. Další den jsem ráno a v hodinách nakreslila ty šílenosti, co po mně chtěla, takže jsem kupodivu problém neměla. Díky Bohu aspoň za to.

Další den, tj. v úterý, jsme měli tu Estetiku. Učitelka nám dala za úkol udělat model nějaké budovy, jen z papíru, což se mi vážně nechtělo, jelikož to muselo být ve dvojicích. Já chtěla středověký hrad a moje nová spolusedící zase luxusní vilu. Tak jsem se na ni vyprdla, vytáhla jsem Tobinku a šla ji dokreslit tak, aby se proměnila v Tobiho. Celý výkres mi trval nakreslit tak půl hoďky (když nepočítám ten rychlý náčrt, co jsem dělala v neděli), takže podle toho to vypadá.

Vemte do úvahy to, že jsem to nekreslila podle předlohy, ale z hlavy. Taky to, že je to dělané ve spěchu a skener si to upravil tak, jak mu to vyhovovalo, ne tak, jak to vyhovovalo mně.

Nakonec to nevypadá tak zle, mojí mamce se to líbí, holce, co sedí přede mnou taktéž, jen ty šprtky, co seděj ve předu se mě zeptaly, jestli to náhodou není moje mamka. Tss. On už je to Tobias, ne Tobinka. Aspoň já si to myslím.

No, posuďte sami. Na DeviantArt to strkat nebudu, aby se náhodou někdo nezhrozil. Je to jenom skica, vlastně si ani není moc podobnej, možná vypadá jako Tobiasie Sammetová, ne jako Tobi Sammet. A asi to nejspíš ještě překreslím, možná víc do detailu. Taky jsem mu udělala větší háro, než má. Je natočenej jinak, má mít jinak krk, ale nekreslila jsem to podle fotky, tudíž ji sem ani nedám.

Já mám moc ráda lidi s dlouhými vlasy. Muže obvzlášť

A hlavně berte na vědomí, že jsem jen pouhý amatér bez špetky talentu :-)

Tak tady ji máte, já jdu spát.

Mějte se

Amaranthes

(pro zvětšení klikni na Tobinku )

Tož jsem tu zase..poprvé v březnu..po jedenácté v tomhle roce. A to už máme po půlce března..No jo, chodím sem jak do houslí a nic se tu neděje, já vím...

Téma pátého dne je: A song that reminds you of someone.

Někteří opět budou čekat, že se tu objeví něco ze Sammetovy diskografie. A já vím odpovím - tak napůl. Než se budu věnovat samotné skladbě, popíšu vám onen zážitek, po kterém jsem se rozhodla ji přiřadit právě k tomuto dni.

Stalo se to jeden únorový pátek (na datum už si vám nevzpomenu), těsně po dvanácté hodině polední.

Já jsem jako každý všední den jela ze školy a jako každý pátek jsem přestupovala ve Svitavách, jelikož mi v dobu domů nejel žádný přímý bus. Všechno bylo stejné, já jsem poslouchala písničky, škrt řidič opět netopil, tudíž mi byla zima a navíc mi nebylo zrovna dobře. Jenže osud mi v ten den nadělil větší šok, než jen to, že mi byla zima a zle. Na vlakovém nádraží, kde autobus pravidelně staví, nastoupil člověk, kterého bych tam rozhodně nečekala. Pan Hajzlonen osobně. Asi nevíte, o koho jde. A ani bych mu tak neměla říkat, když ho mám tak ráda. Jenže Hajzlonen je prostě přezdívka. Nemůžu vám říct jméno ani přijmení, jelikož by si to mohl přečíst a poznal by v tom sebe (což se možná stane i tak, ale doufám, že tento mně tak milý tvor tento blog nenavštěvuje).

Pan Hajzlonen je...hm...muž. Což je jasné jak facka, když je to pan. On to není pan, on je to muž lehce po dvacítce. Žádný cucoň, krásný to muž, do kterého jsem se před skoro pěti lety bezhlavě zamilovala. Pan Dokonalý, co mi zničil život. Myslím si, že na vysvětlení to stačí. Možná si řeknete, že pět let je hodně dlouhá doba na to, aby se člověk mohl odmilovat, jenže v tomhle případě to prostě nefunguje. To je prostě tak, když víte, že k někomu patříte. Někdo z Vás to už určitě zažil. A kdo ne, tomu to vysvětlovat nebudu, protože to si musí člověk zažit.

Nemá cenu vám tu popisvoat důvody, proč ho mám stále ráda, ani to, jak a proč mi zničil život, nebo spíš čím jsem si ho zničila sama. Jisté je jen jedno. Vztah k tomuto muži mě připravil o všechny naděje, sny, o kus sebe samé a taky mě donutil hodně předčasně dospět. Ale dal mi i některá úžasná pozitiva, poznala jsem lásku. Sice ne takovou, jako mnoho mých vrstevníků, ale poznala. Někteří, se kterýma si povídám blíž, ho znají i podle fotky. Sem ji dávat nebudu - víte proč, psala jsem to výše.

Ale zpět k tomu pátku. Tohoto člověka jsem už delší dobu neviděla, proto mě to tak zasáhlo. Jako vždy se mi šíleně rozmlátilo srdce a ztuhla jsem jak šlehačka, když do ní narvete minimálně deset ztužovačů a rozšleháte. Nebo ještě líp - ztuhla jsem jak beton. V autobuse nebylo už moc volných sedaček. Vedle sebe jsem měla volno a byla jsem připravena, že si půjde sednout ke mně. Vždycky, když se s ním mám setkat, tak radši někam uteču, teda pokud je ta možnost. To proto, že setkání s ním mimo jiné i bolí a připomíná mi minulost. Jenže tady nebylo kam zdrhnout, tudíž jsem musela dát místo mozku přednost svému srdci a kapitulovat. Ale pak se stala chyba. Těsně za řidičem bylo jedno volné místo a on si tam sedl. V duchu jsem si říkala - to mě snad neviděl? Buďto mě neviděl, nebo se mnou nechtěl mluvit. Možná mě chtěl ušetřit, protože asi zjistil, jak to se mnou je. Nevím...v tu chvíli jsem na něj byla vážně naštvaná. Byla jsem odhodlaná se mu podívat do tváře a promluvit si s ním. A on to vzdal, on uhnul. Nebyla jsem to já. Autobus si jel dál směrem k městu, kde já i tenhle maník bydlíme. Po chvíli, co se mi podařilo se aspoň trochu uklidnit, jsem si pustila MP3jku a probodávala jsem ho očima. Nebo spíš jsem se koukala, co je na něm nového.

Rozhodla jsem se, že vydám už starší rozhovor, který se mnou vedl ke konci minulého roku bloger jménem Mr.Madrak. Článek jsem zkoušela vydat už jednou, ale jaksi zklamalo formátování, proto to zkusím znovu. Rozhovor patří mezi delší, ale to už je u mne zvykem. Doufám, že v blízké době bude následovat jeho pokračování.

Tak jdu zase zaspamovat svůj blog hudbou. Téma čtvrtého dne je: A song that makes you sad.

Když jsem si psala seznam písniček, měla jsem hned jasno. Jenže postupem času jsem objevila další písničky a proto se tady asi objeví víc, než jedna skladba.

Když jsem smutná, rozbrečí mě i ten nejtvrdší metal. A pokud čekáte zase Edguy, tak vás asi zklamu. Tobiho písničky jsou úžasné a ty pocity tam jsou dost znatelné - proto miluju jeho písničky a jeho hudbu obecně. Ale Edguy dneska ne, objeví se zde ještě víckrát.

A stydím se, ale dřív, když jsem nemohla poslouchat metal, protože mi připomínal člověka, kterého jsem ztratila, jsem brečela i u takových věcí, jako je Beyonce, Kelly Clarkson, JoJo, Celine Dion, Katy Perry, Lady Gagy atd. Dokonce jsem poslouchala i dance. Tyhle písničky mi totiž "servírovala" moje nejlepší kamarádka s tím, že je to to nejlepší. A můj mozek se totálně vymyl, tudíž jsem to začala poslouchat taky, protože mi to nechala v počítači. Sama bych si to nestáhla, věřte mi.

Zabte mě nebo mi vlepte facku - já nemohla jinak.

Ale ten člověk byl k něčemu dobrý. Naučil mě milovat. A nejen jeho, ale i tvrdou hudbu, kterou on sám hrál. Například Nightwish a Metallicu. Za to jsem mu hodně vděčná. Obvzlášť pak právě za Nightwish, které jsou jednou mých z nejoblíbenějších kapel a nedám na ně dopustit - ANI S ANETTE! (Při vysvětlení toho, proč jsem to psala velkým písmem vám odpovím jednoznačně - ta tahanice typu "Tarja je lepší, než Anette" už mě vážně vytáčí, přímo spíš sere!)